Slavní a Liberec - Božena Němcová

Věděli jste, že v Liberci nějaký čas bydlela největší česká spisovatelka, autorka Babičky, Božena Němcová?

Je obecně známé, že Božena Němcová po boku svého muže Josefa Němce, úředníka finanční stráže, poznala mnoho míst rakouské monarchie. Rodina se stěhovala z místa na místo podle toho, kam byl Josef Němec aktuálně služebně přidělován. Jedním z míst, kde Němcovi nějaký čas žili, byl i Liberec.

Podle autobiografie Václava Tilleho (Božena Němcová, 1938, str. 127 a následující) žili Němcovi v Liberci na dvou místech. Lokace prvního není známá, ví se jen, že je z bytu vyhnal požár. Druhé bydliště bylo potom na tehdejším Christianově předměstí, v dnešním Kristiánově.

Kristiánov založil Kristiál Filip Clam-Gallas na svých pozemcích jižně od libereckého zámku v roce 1787 na tzv. Skřivánčích polích. Střed osady tvořilo čtvercové Lipové náměstí (později Liebigovo, dnes náměstí Českých bratří), hlavní osy pak ulice Panská (dnes ulice 8.března) a na ní kolmá Karlova ulice (dnes ulice Boženy Němcové). Spodní část náměstí byla postavena v letech 1795-96, následovala východní a severní strana a konečně v letech 1810-15 byla zastavěna i zbývající západní část náměstí. Součástí Liberce se osada stala v roce 1850.

A právě někde tady, v ulici Boženy Němcové, resp. na náměstí Českých bratří, Němcovi bydleli. Jak píše Tille: "Druhý byt byl pěkný, se zahrádkou, na Christianově předměstí. Dětem se v něm líbilo, byl však pro rodinu moc drahý. České školy v Liberci nebyly, proto za dětmi docházel český učitel. Německé prostředí urychlilo rozhodnutí Josefa Němce přijmout službu v Uhrách, děti byly mezitím poslány do pražských (českých) škol".

Přesně lokalizovat dům, ve kterém se byt Němcových nacházel, se mi nepodařilo. Podoba ulice Boženy Němcové i náměstí Českých bratří, se v průběhu své existence několikrát měnila - ať už v souvislosti se stavbou naddimenzovaného novorománského evangelického kostela v letech 1864-68 (odstraněn byl v roce 1974), nebo se stavbou pobočky rakousko-uherské banky v roce 1906 (dominantní budova vedle fary), které musela ustoupit původní zástavba. Objekty v horní části ulice Boženy Němcové padly zase za oběť rozhodnutí o výstavbě panelového sídliště v 70. letech minulého století.

A tak pobyt Boženy Němcové v Liberci připomíná pouze název ulice a malý pomník v parku na náměstí Českých bratří. Má podobu postaveného kamene, na kterém je umístěn reliéf s podobiznou naší největší spisovatelky a pod ním prostý nápis: "Božena Němcová" - autorem je akademický sochař František Stupecký.

Děkuji Muzeu Boženy Němcové v České Skalici za upřesnění některých údajů z tohoto článku.

Kaple sv. Anny - Mšeno, Jablonec nad Nisou

Jsou památky, kolem kterých často jezdíme či chodíme a přitom je ale vůbec nevnímáme. Kaplička sv. Anny v Jablonci nad Nisou - Mšeně patří k právě takovým.

Kaple sv. Anny ve Mšeně stojí v místech, kde (jak ostaně připomíná i tabulka na kapličce) stávala osada Mšeno založená při jedné z nejstarších skláren na Jablonecku připomínané k roku 1548. Jméno Mšeno v tehdejší češtině označovalo mšenné, tedy mechovaté místo (němeční osadníci to tady nazývali Grünwald, tj. Zelený les). Kolem sklářské huti postupně vyrostly další stavby a infrastruktura, Mšeno se stalo regulérní vesnicí, která se i později dále rozvíjela. Dokonce se tu v roce 1778 zastavil i císař Josef II.

Zhruba ve stejné době, pravděpodobně v letech 1780-1782, byla postavena i kaplička svaté Anny. Jedná se o nevelkou zděnou stavbu na obdélníkovém půdorysu u oltáře půlkruhovitě uzavřenou. Nad sedlovou střechu se vypíná malá věžička, ve které býval zvonek. Kaplička ve Mšeně za dobu své existence zažila leccos  - stavbu mšenské textilní fabrikyv roce 1798, zavedení elektrické dráhy z Jablonce do Rýnovic v roce 1900 i vybudování velkolepé mšenské přehrady v roce 1909. V té době bylo Mšeno kvetoucím městysem tvořeným hlavní třídou s městskými domky a ulicemi s rodinnými domky a zahradami. V roce 1962 bylo  připojeno k Jablonci nad Nisou a v koncem 70. let naprosto změnilo svůj vzhled. Staré Mšeno bylo zbouráno a byla zahájená nová, socialistická paneláková výstavba. Pamětníci vzpomínají, že se na mšenské přehradě konávaly závody plachetnic - poté, co byly kolem vystavěny mnohopodlažní panelové domy, vítr utichl...

Kaplička sv. Anny tohle přežila, však je také od roku 1958 zapsána v seznamu nemovitých kulturních památek. V  letech 1998-2002 byla zrekonstruována členy recesistického sdružení Pánský klub přátel šachu a předána městu. Nachází se tedy ve velmi dobrém stavu, je ale veřejnosti trvale nepřístupná a tak si ji můžete prohlédnout pouze zvenčí a dovnitř do interiéru jen přes sklo nahlédnout.

Kapličku najdete na GPS souřadnicích N 50°44'9.562" a E015°10'3.613", resp. na ulici Palackého v blízkosti kruhového objezdu. Zkuste si ji někdy všimnout:-)

Balvan Bručoun

Znáte Bručouna? Dříve to bývalo turisticky oblíbené místo, dnes už sem ale zabloudí jen málokdo...

Mezi Libercem a Jabloncem, na Harcovském hřebeni pod Klášterním vrchem, stojí jedna geomorfologická zajímavost. Je to asi 3 metry vysoký kámen Bručoun se skalním hrncem. Řeknete si asi - co je to za zvláštnost, vždyť skalní hrnce, nebo též skalní či obětní mísy jsou v Jizerkách  docela běžnou záležitostí, jenže u Bručouna je tomu jinak. Jeho skalní hrnec se totiž nenachází na vrcholu skály, jak bývá zvykem, ale je vyhlouben do boku balvanu. To je, co? Došlo k tomu asi tak, že skalní mísa vznikla působením povětrnostních vlivů a vody přirozeně na vrcholu kamene, ovšem ten se po nějaké době odloupl od původního skalního bloku a zřítil se tak, že hrnec zůstal na boku.

 

Další zvláštnost této skály se pojí s jejím jménem: Bručoun. Balvan totiž dříve bručel a strašidelně hvízdal! Věřilo se, že to způsobují  lesní skřítci, kteří hlídají poklad ukrytý ve zdejších skalách a aby si ukrátili dlouhou chvíli, tak si bručí a prozpěvují.  Neobvyklé zvuky měl ale na svědomí vítr, který se proháněl spárami a prohlubninami hrnce. Dnes už kámen nebručí, průduchy zarostly a zbyla jen pověst. 

Na kameni se kdysi nacházela deska s reliéfem a nápisem „Brummstein“. Byla asi z nějakého cenného kovu, a tak už ji dávno kdosi kamsi „přemístil“. Zůstalo po ní jen pár otvorů ve skalním bloku… Kdybyste se chtěli na Bručouna podívat, najdete ho nad Lukášovem, na přibližných GPS souřadnicích N 50°45'23.796", E015°7'59.142". Turistické značky sem nevedou, jen neznačené pěšiny, ale s mapou to určitě zvládnete.

Kříž milénia - Bílý potok

Zajímavé místo v Jizerských horách - nad Bílým potokem.

Velmi zajímavé místo najdete v Jizerských horách, ve strání nad Bilým potokem. Stojí tu obrovský, asi 8 metrů vysoký kamenný kříž, zvaný Kříž milénia. Údajně ho tu v roce 2000 jako originální připomínku přelomu tisíciletí a oslavu křesťanských tradic zdejšího kraje postavil jeden místní nadšenec. Byla na něm ještě kovová destička s vyobrazením Poslední večeře Páně, ale tu už bohužel někdo odcizil. Nicméně i tak je to velmi působivé místo a je odsud pěkný výhled do kraje.

Jak se sem dostanete? Nejlépe po červené turistické značce od vlakového nádraží, případně po silničce vedoucí od penzionu Krakonoš. Přibližné GPS souřadnice: N 50°52'5.115" a E015°13'54.742". (foceno 28.4.2007)

Ukrajinský hřbitov - Lada v Podještědí

Nedaleko Jablonného v Podještědí, na okraji lesa u osady Lada, se nachází vojenský hřbitov se zajímavým památníkem.

V Jablonném v Podještědí vznikl během první světové války dřevený zajatecký tábor, ve kterém byli od listopadu 1914 koncentrováni váleční zajatci Rakušanů (většinou Rusové). Jejich počet stoupl až na 12 tisíc, mnoho z nich zemřelo. Proto byl východně od údolní osady Lada, která patřila dominikánskému klášteru v Jablonném,  založen v prosinci 1914 hřbitov, tzv. ruský.

Rusové zůstali v Jablonném do října roku 1918. Již v březnu 1918, po uzavření mírové smlouvy mezi Ruskem a Rakouskem, se zajatí vojáci mohli volně pohybovat i mimo hranice tábora. Ve městě tehdy docházelo kvůli nevhodnému chování vojáku k mnoha nepříjemným situacím. V říjnu 1918 se zajatci vydali na cestu domů.

V květnu 1919 se v zajateckém táboře ocitlo asi čtyři a půl tisíce mužů Haličské ukrajinské brigády. Bojovali v polsko-ukrajinské válce za nezávislost Ukrajiny a byli Poláky zatlačeni na území Československa. Počet ubytovaných Ukrajinců stoupl na 6300, jednání o návratu se protahovala. Ukrajinci se snažili usadit se v kraji a získat zaměstnání, většinou v zemědělství, což ovšem vyvolalo negativní odezvu u místního obyvatelstva. Mnoho Ukrajinců, kteří zemřeli během dvouletého pobytu ve městě, bylo pohřbeno na hřbitove v Ladech.

V roce 1921 tu odcházející Ukrajinci vybudovali žulový památník s postavou ukrajinského pěvce s kobzou (kobza = drnkací hudební nástroj podobný velké kytaře. Jeho kolébkou je Ukrajina a Srbsko, své místo měl ale i v české hudbě, především při středověkých lidových zábavách) a s verši ukrajinského národního básníka Tarase Ševcenka:

"Sláva se nevytratí, světem půjde ve zkazkách 
a vyprávět se bude všude, co se přihodilo, 
kde je pravda a kde bezpráví 
a jakými dětmi své doby vlastně jsme".

 

Pohřbené ruské zajatce poté připomíná menši pomník z roku 1918, který stoji asi 20 metru od okraje lesa.

Pokud se budete chtít na toto místo vypravit, najdete je nedaleko Jablonného v Podještědí, z hlavní silnice Liberec – Děčín odbočte na Heřmanice v Podještědí, osada Lada se nachází po několika kilometrech vpravo. Kolem hřbitova vede modrá turistická značka do Mařenic. GPS souřadnice hřbitova jsou přibližne N 50°46'41.846", E 014°45'3.159".  

Kamenný stůl na Javorníku

Dnes Vám chci ukázat jednu zajímavost, která se nachází na Ještědském hřebeni, konkrétně na úbočí vrchu Javorník.

Javorník byl kdysi znám svou zajímavou restaurací ve tvaru maxi-sudu, která sem byla přivezena v roce 1899 z výstavy ve Vídni. Obří sud však v roce 1974 vyhořel a od té doby se stále uvažuje o jeho obnově. V poslední době se hovoří i o stavbě velkého sportovního areálu, jehož součástí by replika této originální restaurace byla.

Já Vám chci ale ukázat jinou zajímavost, která se na úbočí vrchu Javorníku, nedaleko od cesty do Záskalí, nachází. Jedná se o tzv. Kamenný stůl, pomník Adolfu Waldertovi, hodkovickému koláři a členovi tělocvičného spolku, který se v únoru 1935 poblíž zranil při lyžařských závodech.

Jak to najdete? Půjdete-li z vrcholu Javorníku směrem na Záskalí, pak ještě než cesta opustí les, projdete kolem odbočky vlevo vedoucí na velkou paseku - a na jejím okraji kamenný stůl stojí. Docela pěkné, nemyslíte?

Liberec - starobinec a chorobinec

Dnes Vás zavedu na vyvýšeninu nad širokým údolím Nisy, nad dnešní stadion FC Slovanu, do míst, kde liberecký magistrát nechal v roce 1899 postavit městský zaopatřovací ústav ("starobinec" - v dnešní terminologii domov důchodců nebo penzion pro seniory) a o deset let později naproti němu městský "chorobinec" (politicky korektně zřejmě léčebna dlouhodobě nemocných, event. hospic).

Starobinec 

Městský starobinec v Zeyerově ulici vznikl těsně před koncem předminulého století, projektoval ho architekt Adolf Kaulfers a v letech 1898-1899 ho postavila firma Gustav a Ferdinand Mikschové. Rozsáhlá novogotická budova má 110 metrů dlouhé průčelí a původně byla rozdělena na tři části. Vpravo od vchodu bydlely ženy, nalevo muži a střed obývaly manželské páry. Ve střední části prvního patra se nacházela kaple, dnes ale tento prostor slouží už jen jako společenská místnost. Celková kapacita objektu byl 42 dvoulůžkových a 16 čtyřlůžkových pokojů. Dokola objektu se rozkládala zahrada o výměře 21 tisíc metrů čtverečních.

 

Chorobinec

Městský chorobinec - ústav pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné - postavilo město naproti starobinci o deset let později. Stavba byla financována z darů úspěšných podnikatelů (stalo by se to dneska?). Projekt vypracoval městský architekt Josef Schuh, stavbu v secesním stylu provedl stavitel Gustav Habel. V polovině června 1910 byla stavba kolaudována a hned do ní byl umístěno 82 chovanců. O dalších 50 lůžek se kapacita zvětšila v roce 1930, kdy bylo pro sociální účely adaptováno podkroví.

  

 

Dnešní využití (v roce 2008)

V současné době slouží obě budovy jako Domov mládeže. Jsou tu ubytováni studenti a žáci přibližně z 15 škol v Liberci, například SPŠ strojní a elektrotechnické a VOŠ, SPŠ stavební, SPŠ textilní, Střední školy právní a VOŠ právní, Střední zdravotnické školy a VZŠ, Gymnázia F.X.Šaldy, Střední pedagogické školy, Soukromé umělecké školy, a dalších.

Budovy jsou (alespoň při pohledu zvenčí) v docela dobrém stavu a jsou docela zajímavou architektonickou památkou z doby rakousko-uherského mocnářství.

Zapomenuté "lapidárium"

Denně okolo projde spousta lidí, vždyť jediný liberecký Interspar sídlí hned naproti přes ulici. Málokterý nakupující však ví, co se skrývá za zdí nad benzinovou pumpou...

Do konce sedmdesátých let minulého století se v prostoru ohraničeném ulicemi Budyšínská, Ruprechtická, Ruská a Tržním náměstím nacházel hřbitov. Ten však byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zrušen, terén byl zarovnán a na místě hřbitova vznikl rozsáhlý park, zřejmě největší v libereckém centru. Nejcennější část hrbitova u Budyšínské ulice, ve které se nachází hrobka továrníka Liebiega, však zůstala zachována a sem byly také soustředěny nejhodnotnější náhrobky a sochařská výzdoba ze zaniklého hřbitova. Kromě novogotické Liebiegovy hrobky tu stojí také pomník obětem prusko-rakouské války a starý železný hřbitovní kříž. 

 

  

 

Malé lapidárium bylo ponecháno svému osudu. Jednu dobu tedy sloužilo jako součást jakéhosi Zahradního centra, ale po těchto časech zbyl jen zdevastovaný nákupní stánek u vchodu. Dnes jsou pravidelnějšími návštěvníky zřejmě pouze bezdomovci (soudím podle zbytků oblečení a dalších předmětů, které jsou vidět za vylomenou mříží jedné z hrobek), ačkoliv nedávno jsem v regionálním tisku cosi četla připravované renovaci Liebiegovy hrobky. I vandalové ke stavu lapidária přispěli svým dílem - řada soch už dávno přišla o své hlavy (ruce, křídla...), některé sochy jsou povalené či rozbité. A přitom obě hrobky, sedm náhrobků a hlavní brána se sochami sv. Petra a sv. Pavla (přenesenými sem z brány morového hřbitova u kostela sv. Kříže na Malém náměstí) jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek ČR...

I přes současný stav (anebo právě díky němu?) má tohle místo svou zvláštní a neopakovatelnou atmosféru.