Je známo, že Ještědský hřbet rozděluje zdejší kraj nejen geograficky, ale i počasím. My jsme dnes nezvolili nejlépe - zatímco pod Ještědem v Hanychově bylo krásně slunečno, na opačné straně hřbetu jsme se ponořili do mlhy, do syrova a sychrava... A tak to vydrželo celý den. Dnešní fotky jsou tedy ryze podzimní.
Doprovodné vozidlo nás vysadilo v Jiříčkově, odkud jsme vyrazili k prvním cíli naší cesty - na Mazovou horku a ke Skalákovně.
Mazová horka a Skalákovna
Mazová horka je vrch vysoký 569 metrů, dominanta Podještědí. Na vrchol vede hodně strmá cesta, velmi úsporně značená zelenou turistickou značkou. Nahoře snad bývalo hradiště či strážný bod johanitské komendy, dodnes je tu patrný val s příkopem, vrchol je však zarostlý a vidět není vůbec nic. Ovšem dolů to klouže samo...
O něco zajímavější a mnohem bezpečnější byla návštěva Skalákovny, která se nachází na úpatí Mazové horky. Jedná se o skalní obydlí - dvě místnosti s trojicí oken. Skalákovna byla obydlená až do roku 1896, žila tu rodina Hořákova. Lokalitu proslavila Karoliná Světlá, která sem umístila děj své nejmilejší povídky Skálák (bohužel jsem nečetla - zatím).
Naše další cesta vedla přes golfové hřiště, které bylo i přes velmi nepříznivé počasí narvané hry-chtivými golfisty. Taky jsme tu málem schytali ránu špatně odpáleným golfovým míčkem. Došli jsme až do vesnice Rozstání, kde jsme si velmi zběžně prohlídli zdejší architekturu.
S ohledem na to, že Bartoloměj v kočárku usnul, volili jsme další cestu po silnici. Z Rozstání tedy do Sobákova a odtud směr Kotel, až k rozcestí u Čertovy zdi.
Čertova zeď
Ve třetihorách proniklo do prasklé zemské kúry mezi Světlou pod Ještědem a Bezdězem žhavé sopečné magma. Protože nemělo možnost roztéci se do šířky, ztuhlo v jedinou spojitou čedičovou žílu. Během následujících milionu let okolní pískovec zvětral a žíla se v podobě jakési zdi vysoké až 20 metrů vynořila na povrch.
Vzhledem k tomu, že je tvořena z pravidelných vodorovně uložených sloupcových kvádříků, lidé dlouho mysleli, že byla postavena člověkem. Byla připisována bájnému knížeti Mnatovi (nějaké 8.století), který tak chránil zemi před barbary, případně českým osadníkům, kteří se tak měli bránit přílivu německých přistěhovalců atd. Samozřejmě se ale se zdí pojí i pověst "čertovská", která dala útvaru název. Asi si to umíte představit - na začátku je nějaká furiantská sázka, v tomhle případě, že čert postaví zeď od Ještědu k Bezdězu dřív než kohout zakokrhá, pokud se mu to podaří, sedlák propadne peklu. Pro čerta to vypadá nadějně, však také usilovně pracuje, ale sedlák podvádí, zakokrhá sám, kohouty z okolí probudí a čerta tím pěkně naštve, dokonce tak, že zbytek materiálu hodí na jednu hromadu (Mazová horka). V jiné verzi zase honí jezdec na koni čerta-stavitele, ovšem pointa s kokrhajícím kohoutem je stejná.
Ani pověsti ale nezabránily zdejším lidem používat materiál ze zdi jako výborný a levný stavební materiál. Zvlášť za Josefa II., kdy se čedič používal na stavbu silnic, zmizela většina zdi. To trvalo až do dvacátých let minulého století, kdy dva učitelé - světelský Fendrych a dubský Havel - začali usilovat o záchranu zbytku zdi. Zastavit těžbu se jim podařilo až s pomocí mnoha zahraničních intervencí (až čínští vědci z Pekingu museli naší vládě domlouvat), v roce 1923 bylo torzo zdi zabezpečeno, v roce 1929 koupil pozemky stát, národní přírodní památka ale byla vyhlášena až v roce 1964. Do dneška se zachoval asi kilometrový úsek mezi Kotlem a Smržovem, kde se nacházejí i největší útvary - Čertův stolec a Čertova hlava.
Kromě Čertovy zdi jsme si ještě vyfotografovali novodobý smírčí kříž s iniciálami M.P. a rokem 2001, který jsme potkali cestou. Vybudovali ho členové Klubu českých turistů z Hořic na památku svého kamaráda Milana Poláka, který tu počátkem července 2001 náhle zemřel.
A to je konec výletu.
Ale na Čertovu zeď se určitě ještě někdy vrátíme za hezčího počasí, stojí to za to!
